Kaňon Goynuk

Canyoning day a mešita

Poslední den v Turecku a byl ve znamení kaňoningu. Hned po snídani jsem vyrazila do Goynuku, což je malé letovisko mezi Kemerem a Beldibi. Řidič mi zastavil přímo u vyschlého koryta. Slunce dohánělo zanedbaný včerejšek, takže jsem došla k samotnému začátku trasy pěkně splavená. Za šest tl mě vpustili do parku. Pokračovala jsem vzhůru a koukala, jak se v kaňonu objevovaly nejprve loužičky, pak jezírka a nakonec seriózní proud vody.

Došla jsem k restauraci, kde se na mě přilepil turecký fešák. Jeho funkci jsem nepochopila, ale byl milý a zprostředkoval mi přístup na provazový most přes řeku. Byl až přítulný, pomáhal mi do schodů, fotil a snažil se být po všech stránkách užitečný. Za jeho služby jsem se chtěla odměnit bakšišem, vytáhla jsem užmoulaných pět tl, ale odmítnul to.
Vůbec nechápu turecký systém spropitného. Měl si to přeci vzít! Měli by někam vyvěsit na nástěnku, za co se bakšiš dává a za co ne a bylo by jasno.

Pak jsem šla další dva tři km a kochala se kaňonem. Původně jsem si představovala, že se jím budu brodit, přelézat kameny, vymýšlet jak dál, jako třeba v Sa Calobra na Mallorce, ale ne, tady se jde po pěkné cestě a pohodlně shlíží do hloubky průrvy.

Došla jsem k jezírku, kde stála dřevěná chatka. U ní byly vyrovnané neopreny, záchranné vesty a helmy. Nenápadně jsem se provlékla kolem. Kaňoningovou výpravu k vodopádu už mi nabízel chlapík u vstupu za kdovíkolik euro a hlavně s vnuceným doprovodem. Ale já chi být sama, nemám chuť společensky konverzovat.

Teprve tady to začalo být opravdu zajímavé. Přivázala jsem si foťák za plavky, vnořila se do studeného proudu. Tyrkysová voda vymodelovala skály do hladka, dala jim krásné tvary. Zpočátku bylo nutné plavat, ale pak bylo možné brodit se. Došlo i na lezení po kamenech. Dostala jsem se až k vodopádu. A nikdo, vůbec nikdo tam nebyl. Bylo to nádherné. Setrvala jsem tam dlouho.

Cestou zpátky jsem rozmrzala až k visutému mostu. Od hranic parku k hlavní silnici ještě zbývalo pár km cesty po asfaltu. Jít to podruhé je trochu opruz, ale najednou se objevil můj fešák s autem a zcela nezištně mě tam odvezl. Nezmiňovala bych to, kdyby to nebylo pro Turky typické. Vždy se snaží pomoci.

Skoro bez čekání jsem naskočila do autobusu a dojela do Kemeru právě včas, abych si taky trochu zašopovala. Před večeří jsem se šla rozloučit s mořem, ale ještě zbývala jedna věc, kterou jsem měla v plánu.
Hotel Idyros je hned vedle mešity. Několikrát denně odtud zní volání muezzina, což dodává místu exotickou atmosféru. Navíc tu jsem v době ramadánu, tak se modlení nefláká. Jednou jsem viděla, že Turci se svými koberečky přímo přetékali z mešity. Zkrátka jsem to chtěla zažít na vlastní kůži. V mešitách jsem kdysi byla v Sýrii, ale to už je dávno a ne při obřadu. V Maroku do nich nevěřící psy nepouštějí vůbec. Jinou zkušenost nemám.

"Tady to není problém," prohlásil Mustafa, manažer hotelu a děvečka pro všechno. Jen jsem se musela vystrojit po jejich a zahalit si palici. Mustafa mi obleček schválil a pochválil.

Před mešitou se samozřejmě zouvá. Vstoupila jsem stejným vchodem jako muži, jiný jsem totiž neobjevila. V Sýrii musejí baby jinými dvířky. Zrovna tam nebylo moc lidí. Všeho všudy 9 chlapů, jeden imám a jedna holčička. Ta si hrála s korálky. Prostor mešity působil příjemně i vznešeně. V místě, kde u nás očekáváme oltář, je miháb, jakási konča, výklenek orientovaný směrem k Mekce. Vše je obloženo velmi dekorativními dlaždičkami.

Začalo modlení. Všichni byli otočeni k mihábu. V něm byl imám, celý v bílém. Zpěvně předříkával modlitby. Celé to bylo proložené předepsanými pohyby, ruce k uším, stoupnout, kleknout, hlavu na zem. A znovu a znovu. Trochu to připomíná pilates. Deset chlapů na mě špulilo zadečky. A to bych považovala za takovou hezkou tečku, za tím naším případem.