Výstup na Tahtali

Tahtali day

Den, který patřil výhradně výstupu na Tahtali, turecký Olympos, nebo jak oni to píší: Olimpos. Jde o horu 2365 m vysokou, která je pro lenochy dostupná lanovkou. Tu jsem chtěla využít na zpáteční cestu.

Protože šlo o nejnáročnější den, dala jsem si práci s přípravou. Bohužel, z Turka nedostanete informaci ani o kilometrech, ani o čase. Někdo říkal že výstup z Beiciku trvá 5 hodin, někdo že na to sedm hodin nestačí a někdo (majitel agentury, která tam pořádá výlety za 45 e), že je vyloučené, abych se tam dostala živá.

Další zádrhel je transport do místa startu, tedy do Beiciku (čti bejdžik). Problém spočívá ve veřejné dopravě. Celkem vzato je na docela slušné úrovni, pokud vám nevadí, že nevíte, odkud dopravní prostředek jede a v kolik hodin. Prostě si stoupnete někam, kde tušíte, že by mohl minibus nebo dolmuše jet. A nejdéle během půl hodiny opravdu něco jede a pokud jste to teda nezvorali a stojíte na trase, tak vás to vezme. Jenže když v tom máte přestup, tak se doprava může docela protáhnout. Já jsem byla limitovaná časem, protože v šest večer jede poslední lanovka z Tahtali. No a když jsem spočítala dopravu na začátek trasy a dobu výstupu 7 hodin, tak to bylo naknop.

Naštěstí to od rána klapalo. Chytla jsem minibus na Cumuluge. Řidič mi zastavil na odbočce do Beiciku, odkud to je dalších 10 km po silnici na konec vsi. Tam je občas je trasa obsluhována dolmušemi. V případě, že spěcháte, tak "občas" není termín, který vás uspokojí. Tak jsem si řekla, že si to vyběhnu. Urazila jsem asi 50 m a zastavilo mi auto se třemi Turky. Že prý kam jdu a že mě vyvezou nahoru. A vyvezli. Úspěšně jsem zahájila výstup v 9.30.

Během půl hodiny se mi podařilo sejít z cesty. Turecké značení je velmi specifické. Za celou dobu pobytu jsem viděla jediný rozcestník, kde byla šipka, údaj kam směřuje a kolik to tam je km. Zřejmě mají vůči značení averzi. Občas nějakou značku udroběj, pokud možno tam, kde lze snadno přehlédnout. Rozcestí pro ně není důvod, proč dát značku zrovna tam. Pokud spěcháte, tak se z bloudění stává adrenalinová záležitost. Naštěstí jsem nekufrovala dlouho a našla správnou cestu. Cestu plnou drobných dobrodružství. Například napadení třemi psy, déšť, setkání s vesničanem. Dědoušek neřekl ani slovo, ale usmál se, podal mi ruku a sáhl si na srdce. To oni dělají. A šel dál.

Pak jsem potkala stánek s občerstvením. Seděl tam Turek. Seděl tam určitě dlouho. Sám. Celou cestu jsem nepotkala živáčka, který by si něco koupil. Turek mluvil anglicky a povídá: "Co tam chceš v tomhle počasí dělat?" Ono totiž pršelo a já byla mokrá od hlavy až k patě. Pak mě začal odrazovat, že bude bouřka a že bude pršet ještě víc. Jenže pro mě to byla poslední šance, kdy tam můžu vylézt. Chtěla jsem mít rezervu, kdybych to přeci jen nestihla do šesti, že bych tam přespala a dostala se dolů další den. Ve čtvrtek brzy ráno odlétám.

Turek mě s tou bouřkou vyděsil. Na horách to je blbé. Tak jsem razantně zrychlila tempo. Celkově mi výstup trval tři a půl hodiny. Jenže jsem si ho moc neužila, tak jsem si řekla, že dolů nepojedu lanovkou, ale že si to pěkně sejdu. A sešla.

Výhledy nahoře nebyly až tak úplně do daleka. Fučelo. Během sestupu jsem si ale užívala změn teploty, počasí a hlavně přírody. Od hory šutrů k úžasným cedrovým lesům. Počasí se umoudřilo, pozdě, ale přece.

Do vsi jsem došla kolem šesté. Začínala jsem mít vážné obavy o svou večeři. No a jak jsem tak byla zmítaná starostmi, zastavil mi Turek na motorce, že mě sveze. Ukázalo se, že to je ten ze stánku. Dost se mi hodilo, že mě doveze k hlavní silnici na minibus. Naštěstí (?) Turek jel do Kemeru a nabídnul mi, že mě hodí až do hotelu. Oni jsou všichni takhle hodní. Radostně jsem přijala. Jenže on to stříhal rychlostí, že mi trnuly zuby. Neměla jsem helmu. Skoro celou cestu jsem se upřímně modlila. Prokládala jsem to konstatováním sama o sobě, jaká jsem kráva.