Se stanem

Myra

Do Myry jsou pořá dané profi výlety. Já vyrazila po svém, se stanem v baťůžku. Potřebovala jsem se trochu potoulat. Je úžasná! Zírala jsem na skalní hrobky Lýků. Obdivovala jsem římský amfiteátr. Zadrhla jsem se i v bazilice, kde pracoval sv. Mikulášjako biskup, než se dal na dárky. Pak jsem se přesunula k Chiméře.

Chiméra neboli Yanartas

Chiméra je fascinující přírodní úkaz. Nachází se na svahu hory Ulupinar, nad městečkem Cirali. Její kouzlo spočívá v tom, že z holé skály šlehají plameny, které nelze uhasit. Může za to unikající zemní plyn. V noci to je podívaná, kterou jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít.

Na místo sestupu od hlavní silnice Z Cumuluga do Antalye jsem dorazila kolem páté, tak akorát na ochutnání krajiny v pozdním odpoledni. Než jsem stačila najít lesní cestu, která mměla uhýbat od serpentýnovité silnice, zastavili mi dva kluci z Istambulu, Ahmed a Ibrahim. že mě odvezou. Než jsem se vzpamatovala, seděla jsem v autě. Přišla jsem sice o procházku, ale zato jsem byla na místě dříve a se sympatickým (a pěkným) doprovodem.

Z parkoviště bylo naopak potřeba vystoupat do prudkého svahu, což pro nás byla otázka asi deseti minut. No jo, uštvala jsem je, dělám to chlapům schválně. Pak se otevřel pohled na skálu s plameny, odpadkovými koši a spoustou lidí. Našla jsem si pohodlné místečko s výhledem na vzdálené moře, uvelebila se a sledovala, jak nově příchozí obdivují plameny, fotí se u nich v různých pozicích, pokřikují rusky, německy a turecky. Jak se blížil večer, hlasy utichaly, lidí ubývalo. Nakonec mi společnost dělalo jen horské ticho, černá kočka a tequila.

Stan jsem si postavila na pěkném, skoro rovném místě u pradávných rozvalin. Šlo tam kamennou bránou. Pak jsem pobíhala mezi plameny a nemohla se nabažit nočního kouzla hory. Nakonec jsem se zas posadila a koukala do plamenů, které se živily samy. Kočka mi přivedla ukázat svá skoro odrostlá koťata. Rozdělili jsem se o jídlo a byli součástí toho tajemného místa.

Spát jsem šla pozdě a vstávala brzo. Nemusela jsem, ale přitahovalo mě představení, které s sebou nese zrození nového dne. Pak jsem se přeci jen rozloučila a šla dolů.

Pláž Cirali a Olympos

Cirali je prazvláštní letovisko. Nejsou zde hotely, ale spíš něco jako kempy. Luxusní, ekologické a téměř liduprázdné kempy, které nabízejí originalitu a skvěle zapadnou do přírody. Turistický ruch je regulován vysokými cenami. Proč? Protože se tu nachází nejkrásnější pláž Středozemního moře, kam chodí klást vejce karety obrovské. Jejich snůšky jsou chráněné drátěnými konstrukcemi s cedulkou, kolik tam je vajec a odkdy. Bohužel jsem neviděla ani želví ocásek

Ciralská pláž je opravdu skvostná. Přesto je skoro opuštěná, jakoby o ní lidé nevěděli. Dobře že tak. Odhadem je asi tři km dlouhá, u moře kamínková a směrem do vnitrozemí písčitá. Je širokánská a hlavně je z ní pohled na pohoří Olympos, které je součástí velkého geologického celku Taurus, který jako přírodní bariéra odděluje vlídnou středomořskou oblast od drsné Centrální Anatolie. Dominantu tvoří hora Tahtali. Nechala jsem se nadnášet vodou se zrakem upřeným právě na ni a představovala si, že příštího dne budu koukat odtamtud sem.

Nejsem plážový typ, ale tady jsem učinila výjimku a setrvala spoustu hodin. Neuvěřitelně čistá voda, klidná, díky zátoce hladká jako zrcadlo lákala k plaveckým výkonům i nečinnému hnití na hladině.

Odpoledne jsem se přeci jen zvedla a šla se podívat do starověkého města Olympos. Je rozlehlé, ale pokořené časem a vegetací. Nabízí akropoli i nekropoli Lýků, skoro rozpadlé divadlo, Vespasiánův hamman, hrobky a hrobky, ale vůbec ne depresívní, spíš tvoří město ve městě, jako je tomu například u Etrusků. Olympos má výjimečnou atmosféru, ale včerejší Myru v mých očích nepřekonalo. Všude kolem se rozkládá národní park Olympos-Beydağlari Sahil a voní pinie.