Na kole

Arslanbucak a Kuzdere

První dopoledne v Turecku opravdu nešlo strávit jinak než na pláži.

Na odpoledne jsem si půjčila kolo. Původně jsem ho chtěla jen na další den, ale v rámci smlouvání jsem získala půlden navíc. Bylo legrační, jak mi nabízeli svůj repertoár od největší plečky až po kolo, které kvalitou převyšuje všechno, na čem jsem kdy jezdila. Nějaké ty škrábance a trhance na něm jsou, navíc je pánské, ale jezdí se na něm suprově. Ekonomická pozn.: 50 tl (x 8, 3 = cena v korunách)

Nejdřív jsem pojezdila po městě a vzdálenějších plážích. Pak jsem se vydala do vesniček Arslanbucak a Kuzdere nasávat turečtější atmosféru. Pak jsem opustila dobrodiní civilizace úplně a vnořila se do piniových lesů, částečně po starodávné Lycké stezce, částečně dle momentální inspirace. Manžel by byl nadšen, bloudění bez mapy zbožňuje.

Známý fakt, že na vsi jsou lidé milejší a opravdovější tu platí taky. Komunikace probíhala turecky, hlavně z jejich strany, a anglicky z mojí. Bavilo to všechny zúčastněné.

Gedelme a Ovačik

Druhý den jsem si užila horský výlet, skoro až do bezvědomí, se vším všudy. Vyjela jsem nejen do Gedelme, ale i do Ovačiku. Tam jsem si dala bohatý oběd, neb jsem byla hladová jak vlk. Stoupání jsem měla po silnici, částečně jsem i omokla. Zpátky jsem jela oklikou lesními cestami. By to úžasný sjezd. Radost mi kazilo pomyšlení, že možná sjíždím blbě. Naštěstí ne, jonak bych tam cirkulovala dodnes.

Cestou jsem potkala: koně, želvu a chlapíka na motorce, který mi nabídnul svezení do kopce. Myslel to vážně, tak jsem nasedla a pravou rukou vedla kolo. Občas si písneme na facebooku.

A taky hada! Byl dlouhý asi tak jako já, ale tenký. Černý. Málem jsem ho přejela na kole. Kdyby mi tohle v noci vlezlo do spacáku, tak se po....

Z komunikace s místním obyvatelstvem:

Jelikož Turci značí své cesty tak, aby poutníci mohli uplatnit svůj orientační smysl co nejvíce, vzniká velký prostor pro váhání a bloudění. Při jedné takové příležitosti jsem zahlédla dva staříky, jak obdělávají své políčko. Zajela jsem se jich optat. Komunikace proběhla s pánem, zdárně, a to ve dvou jazycích: česky a turecky. Na závěr dialogu se přídala paní. Volala: "Táto, ta zabloudí, dej jí na cestu nějaké pomeranče!" Aspoň tak jsem to pochopila, když pán ze svého teréňáku vylovil pytlík pomerančů.